Jdeme do finále aneb "stihla jsem to napsat" :))

Tak jsme se s Emminkou propracovaly k 37. týdnu :) 

A aby se náhodou nestalo, že se na svět podívá dřív než napíšu slibovaný článek o tom, jak jsem si "vymyslela porod", tak se do toho raději pustím...

Ke psaní jsem se teď dlouho nedostala, ale ne proto, že by nebyla chuť, ale měla jsem takové vnitřní dilema. 

Když jsme byli s Domajzkem na prázdninách na Moravě, umřela mi babička. Najednou mi přišlo divné, psát na blog o tom, jak jsme cestovali s Domkem vlakem, jak jsme se měli...

Zároveň jsem ale nechtěla psát o tom, co bolí, o tom, jak jsem to Domkovi nedokázala vysvětlit, o smrti...
Nějak mi přišlo, že to sem nepatří.
Ale nezmínit se vůbec? To taky není fér...


Náš tygr, jak jsme babičce říkali, protože vždycky tvrdila, že se nebojí, i když měla strach, si počkala až nás uvidí všechny... Sestřenice se s mimískem v bříšku vrátila po dlouhých letech z Anglie, my jsme se konečně ukázali na Moravě...
Měla nás všechny pohromadě a mohla odejít.

Odešla, ale v srdcích nám zůstane napořád!!

Něco končí a něco začíná a my se sestřenicí přivedeme v rozmezí 3 týdnů na svět "dvě mláďata" :))
A jak říká malý Martínek:
"To bude radosti" :)))

Jak už jsem psala, domluvila jsem si k porodu porodní asistentku.
Už od začátku vím, že Sympaťák u porodu nebude. Ne, že by nechtěl, ale bude hlídat Domajzka. Mohly by hlídat i babičky, ale bydlí relativně daleko a já budu klidnější, že je Domek s někým, kdo je mu nejblíž...
Vlastně od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, bylo hlídání Domajzka jediná věc, která mě trápila, z čeho jsem měla strach. Umocnilo se to o to víc, když jsem se dozvěděla, že pojede Sympaťák v říjnu pryč. Představa toho, že začnu rodit v noci a budu muset sehnat někoho ze sousedů, byla pro mě téměř katastrofická :((

Sympaťák jede ale naštěstí až na konci října, takže má Emminka "docela čas", má 2 týdny k dobru :))

To ale pořád znamenalo, že budu u porodu sama. A to, už vzhledem k tomu, že si nepřeju "rutinní postup u porodu", nebyla dobrá vyhlídka. Začala jsem tedy sondovat okolí a zjišťovat vše kolem dul a porodních asistentek. Měla jsem asi víc štěstí než rozumu, když jsem narazila na Petru, která je porodní asistentkou v Pardubicích. Pardubickou porodnici, přes negativní hodnocení dřívějších let, si začalo hodně maminek, inklinujících k přirozenému porodu, chválit. Udělali velký krok vpřed a přistupují k porodním přáním a celkově k porodu lépe než v porodnici v Chrudimi a i v Hradci.

Petra patří mezi porodní asistentky, které věří tělu maminky. Věří tomu, že tělo ví, co má dělat a že je porod přirozenou záležitostí. Ale taky je to žena, která už viděla spoustu porodů a ví, co se může stát a přistupuje k němu s úctou a obezřetností.

Pro mě takový malý ideál :))
A nejlepší kompromis mezi porodem doma a v nemocnici...

A teď k těm mým přáním aneb jak jsem si to vysnila :))

Ani u Domíka jsem nechtěla žádné tišící prostředky na bolest. To bych ráda dodržela i u Emminky. Tím však neříkám, že jsem naprosto proti. Když to nijak jinak nepůjde, nebude se dát nic dělat.

Chci, aby porod probíhal co nejpřirozeněji. Aby do mě nikdo zbytečně nešťoural (jak tomu bylo u Domka).

Ráda bych využila vanu nebo sprchu. Ta mi při prvním porodu pomohla hodně. Strávila jsem v ní snad 2/3 doby. Horká (a opravdu myslím hooodně teplou vodu) voda mi dělala dobře. Sympaťák se chvilkami dokonce obával, že si spálím nohy a záda :)))

Co bude "novinkou", tak aromaterapie... Zjistila jsem, že mě opravdu uklidňuje. Už teď voním levandulí a eukalyptem celý dům skoro denně. Už jsem se pro jistotu ptala Sympaťáka, jestli ho tím neštvu :)) Povezu si s sebou vlastní oleje a aromalampu, i když na nadstandardním pokoji v porodnici aromaterapii mají. Štěstí ale přeje připraveným. S sebou si povezu levanduli a rozmarýn.

Hudba mě doprovázela i při porodu Domíka, ale jen rádio. Tentokrát s sebou "povezu Anetu". Poslouchám ji už teď hodně a Emminka je na ni zvyklá. A chtělo by to ještě něco od Blue Effectu.
aneb Sympaťákova porodně-závěrečná hláška
"Hrají ti Pelíšky, tak než dohraje písnička, ať je Domek na světě" :)))

Poloha při porodu. Výhodou je, že v Pardubicích netrvají striktně na porodu "na koze". Především tehdy, když nejde miminko ven, nezačnou hopsat po břichu, ale pokusí se o změnu polohy. To u nás se, pro jistotu, hopsalo hned od začátku. I když, po pravdě musím uznat, že v danou chvíli mi to nevadilo, přišlo mi, že to tak má prostě být a že to pomáhá. No, každopádně lepší než zvon...

Bonding už je asi takovou stálicí. Chtěla bych mít však Emminku u sebe co nejdéle a aby byla základní vyšetření provedena na mně. Pokud vše půjde jak má, můžu mít Emm u sebe klidně i 2 hodiny. Domíka mi na vážení a měření odnesli za chvíli, pak bonding pokračoval, ale jen na cca 15minut :(( 

Nechci také, aby malou měřili. Ale co jsem slyšela, tak v Pardubicích snad už děti jen váží. Nechci, aby Emm někdo natahoval po tom, co byla takovou dobu v bříšku skrčená... 

Dále si přeji dotepání pupečníku a abych porodila placentu přirozeně, bez použití oxytocinu. Placentu si chci nechat. Zvažuju, že si nechám placentu zpracovat v kapsle a homeopatika, doma nejspíš vyrobíme ještě tinkturu. Kousek placenty do poporodního koktejlu uvidím dle momentálního rozpoložení... Zbytek placenty zakopeme s Emminkou pod strom na zahradě...

A teď k samotnému opuštění nemocnice... Když to půjde, ráda bych využila možnosti opustit nemocnici do 24 hod. od porodu. Dle porodní asistentky, není problém mě propustit 3 hodiny po porodu, tak uvidíme, jak to půjde...

V žádném případě netrvám ale na žádném bodě natolik, aby mohl ohrozit mě a zejména Emminku. O všem chci být ale dopředu informovaná....

Toť můj porodní plán :))

  

Domek doma pořád smutnil, že bude moc plakat, když pojedu bez něj do nemocnice. Vymyslela jsem mu proto funkci a on si teď připadá důležitě.

Domek totiž musí čekat u telefonu, až máma zavolá. A až zavolám, tak řekne:

"Tátou, jedeme pro Emmu a mámu" a musí říct tátovi, ať nezapomene autosedačku, která je nachystaná na skříni :)))

Navíc má slíbený dortík (muffiny) a navíc se těší, že až bude Emminka na světě, bude zase mlíčko :)

No a jak to u mě už bývá, než jsem stihla napsat článek, já jsem se dostala do týdne 38 jedna radost je už na světě!!
Sestřenice Marťa a malilinkatý Matteo.
Moooc gratulujeme a já závidím porodní váhu (v termínu) 2400g - to měla, prosím, Emminka 8.9., takže víc jak měsíc před termínem :)) To zase bude buclík :))