středa 19. října 2016

Porodní příběh aneb 39 + 3 = Emminka


Tak je to tady, jsme doma čtyři :)

Nikdo ode mě, s mojí frekvencí psaní, takto brzo článek asi nečekal. Mám k němu ale vážné důvody... Malý Oliverek z Prahy, který je ještě v bříšku, na něj čeká. Už včera (už v pondělí, nějak se mi to psaní protáhlo) měl termín a nějak se mu nechce ven. Tak aby to nebylo na mě, tady je můj porodní příběh :))

Mám doma už strašně dlouho blok, který jsem si koupila za 90,- a protože byl tak strašně drahý (na to, že je to vlastně obyčejný linkovaný blok s hezkým obalem) (a ano, v tomto jsem trochu lakota :)), hrozně dlouho jsem přemýšlela, co do něj budu psát... 
Měl to být něco jako deník z cest. Takový, který má "ta holka" z filmu Crazy, Beautiful (Šílená, Krásný) :)))

A ano, uhodli jste správně, ten blok se se mnou asi třikrát stěhoval a nikdy jsem do něj nic nenapsala.

Ke konci těhotenství jsem cítila (a hlavně si přála), že Emminka přijde na svět o něco dříve. Nepřipouštěla jsem si, že bych mohla přenášet a taky jsem si to nemohla dovolit. Přece jen, Sympaťák odjíždí na cvičení a já nevěděla, co s Domkem.

Tašku do porodnice (kdybychom musely zůstat a nevyšel ambulantní porod) jsem měla pro sebe i Emminku připravenou. Všechny doklady a potřebná potvrzení v deskách, homeopatika i aromaterapii po ruce... Každý den jsme chodili s Domíkem na procházky, do kopce, z kopce, s kolem, psem... 

Ale pořád nic...

Říkala jsem si, na co Emm asi čeká??

V neděli jsem se koupala s Domíkem a on (snad poprvé v životě) řekl, že jde z vany první.
Že by znamení, že se dnes bude něco dít??
Tak jsem se aspoň mohla oholit - neskutečně krkolomná záležitost na konci devátého měsíce :))
Domek řekl, že půjde spát s tátou...
Že by další znamení???

...ale nic, prostě se nic nedělo...

Tak jsme v pondělí odpoledne, s Domkem, kolem a Šájou, vyrazili na procházku. Trochu mě píchalo v podbřišku, ale po kilometru to přešlo, tak jsem to nějak neřešila. Večer koupel, večeře, Domek šel spát se Sympaťákem a já jsem si uvědomila, že nemám napsaný porodní plán. Moc jsem ho neřešila, protože jsem měla svoji porodní asistentku, ale co kdyby nemohla???

Po asi deseti letech nadešla chvíle pro můj drahý blok... Ano, popsala jsem jen dvě stránky, ale i ty si tento blok zasloužil.
Dopsala jsem celý porodní plán, napsala datum, podepsala...

Domek volal, že chce spát nakonec s mámou...

Zvedla jsem se a....

Praskla mi voda, respektive, stejně jako u Domíka, trocha vytekla a mně začala plodovka pomalu odtékat. Znervózněla jsem, protože jsem věděla, že je to tady.
Hlavně na sobě nenechat nic zdát, uspat Domka, pak se může jet... Dala jsem si vložku na odchycení plodovky a šla za Domíkem. Řeknu vám, bylo to nejdelší a nejobtížnější vyprávění Honzíkovi cesty na světě. Klepala se mi kolena a myšlenky jsem měla někde jinde...

Konečně usnul.

Vzala jsem si tašky a nachystala je do chodby.
Přišla jsem do obýváku za Sympaťákem a suše mu oznámila, že do práce zítra nejspíš nejde, že rodíme... :))
Začala jsem si psát s porodní asistentkou.
Začala jsem dotazem

"Jak jseš dnes na tom??" 
:))

Ještě asi 15 minut jsme vtipkovaly po chatu a dohodly se, že i když nemám kontrakce, pojedeme do porodnice zkontrolovat malou... Peťa se nabídla, že se pro mě staví a tak byla něco po půl desáté u nás... Když hledala náš dúm, popoběhla jsem jí naproti, což ji překvapilo (a moje veselá nálada rovněž), že řekla, že mě zkontroluje v ložnici, ať nejedeme zbytečně brzo.
Načež zjistila, že jsem otevřená na 6 - 7cm a pokud voda praskne úplně, rodíme doma :))

Tak jsme za zvuku ZAZ vyrazil do Pardubic a celou cestu vtipkovaly.
Mně už chvílemi přestávalo být do smíchu, kontrakce se začaly hlásit ve stále rychlejším sledu...

Když jsme přijely do porodnice, ještě jsem vtipkovala, jestli mám na sál tréninkově vyběhnout po schodech :))

V porodnici začala ta nepříjemná část, které jsem se chtěla vyvarovat - papírová válka. Monitor zatím běžel, kontrakce taky a my vyplňovaly papíry. Naposledy jsem zavtipkovala, když se mě sestřička ptala, jestli jsem inženýrka a já ji říkám:

"Paní inženýrko, vy jste inženýrka"?

(plínky poskládané, druhé pověšené, "moje" mládě usnulu, "Sympaťákovo" usíná se Sympaťákem - pokračuju :)) aneb snad to dnes dopíšu :) )

Zanedlouho přišla paní doktorka, která byla mezitím seznámena s mým porodním plánem. Řekla mi, že se vším, co v něm je souhlasí, ale potřebuje ode mne souhlas s císařským řezem v případě nouze a podáním oxytocinu, pokud by se nechtělo ven placentě... Souhlasila jsem a paní doktorka začala vyplňovat papíry s tím, že hned potom mě vyšetří.

Pořád jsem uvažovala nad tím, zda nechám Peťu, aby mi praskla vodu úplně. Moc se mi do toho nechtělo, ale chtěla jsem být brzo doma s klukama... Váhala jsem. Peťa mi přišla namazat bříšku éterickými oleji a rup, voda praskla sama. Emminka si tu aromaterapii chtěla užít :))

S tím rup, ale okamžitě přišel porod.
Prostě z ničeho nic...

Byla jsem ale ještě pořád na přípravně, takže jsem se musela dostat na porodní pokoj - bylo to asi nejdelších 20, 30, 50?? metrů, které jsem kdy šla.
V okamžiku, kdy jsem se dotkla porodního křesla, ucítila jsem, že už musím nutně tlačit... Vlastně ona se Emminka začala tlačit sama.

Neměla jsem myšlenky na to, abych zkusila jinou polohu než vleže, po té "štrece" na sál jsem byla ráda, že ležím :)) Pohodlně jsem si opřela nohy, sestřičky mi je pomohly naštelovat tak, aby mi to bylo co nejvíce pohodlné a já už viděla Emminčiny vlásky...

Nějak jsem se té rychlosti vyděsila a kontrakce se snížily, ale už nebylo na co čekat.

U Domka jsem za celý porod ani nehlesla (a jestli ano, tak opravdu minimálně). Porodní asistentka mi to tenkrát "zakázala". Teď to ale nešlo jinak a nikdo mi nebránil... Nikomu moje hučení (o kterém jsem si myslela, že byl řev, ale prý nebyl) nevadilo.
Peťka vedla porod, ale já ji potřebovala vedle sebe místo Sympaťáka. A to je ta chvíle, kdy oceníte to, že jste si s porodní asistentkou sedly a berete ji jako přítele a možná i něco víc... Místo Peti přišla paní doktorka, která doposud stála opodál.

Za mocného drcení Peťčina ramene (za což jsem se jí omluvila a dělám to znovu) přišla Emminka na svět mezi nás...

Na pokoji jen lehce svítilo světlo, hořela svíčka a  uvolňovala vůni (asi) levandule.

...a Emminka, stále připojená na pupečník, mi ležela na hrudi...



Je to ten nejkrásnější pocit, který znám a za všechnu tu bolest stojí!!!

Nechaly jsme dotepat pupečník, počkaly na placentu.
Nikdo nikam nespěchal, na všechno byl čas.
Nikoho jsem tím neobtěžovala.

Po asi 15 minutách bondingu Emminka musela (bohužel) na chvíli do inkubátoru, protože trošku nedodýchávala. Nejspíš trošku prochladla, protože na sobě měla velikou vrstvu mázku, který bránil přenosu tepla...

Nechtěla jsem riskovat, že by z toho mohlo být něco víc. Prostě se jen na chvíli prohřála a zase jsem ji měla u sebe. Konečně jsem ji mohla zase přitulit. Hned se přisála k prsu a strašně dlouho takhle vydržela než usnula....

Nakonec jsme neodjížděli domů už v noci, zůstali jsme v porodnici s tím, že nám během dopoledne udělají maximum potřebných vyšetření, které bychom musely potom dohánět.

Všichni byli v pardubické porodnici velice vstřícní (až na sestru na novorozeneckém z ranní směny, která jako jediná měla něco proti ambulantnímu porodu) a ve všem mi vycházeli vstříc.

 Před dvanáctou si pro nás s Emminkou přijet Sympaťák s Domíkem a my mohli společně domů...




5 komentářů:

  1. Peti já u toho vašeho článku uronila slzu ���� moc dobře napsáno. Jen se chci zeptat, jaký vidíte rozdíl mezi tím ambulantním porodem a klasikou je to i v přístupu personálu? Po vašich článcích mě to připadá že to je bezkonkurenčně méně stresujici když je s váma porodni asistentka a ne halava na hlavě doktorů..Jinak gratuluji oběma Emminka je nádherná ať Vám dělá samou radost a Domisek bude určo hrdej Bráška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peti, dost zpětně moc děkuji za blahopřání. Já jsem jednoznačně ráda, že jsem rodila ambulantně a mohla jít domů. Nikdo s tím neměl problém, až na jednu starou bábu na novorozeneckým, tak měla trochu kecy... Já jsem nechtěla zase poslouchat, jak mám co kdy dělat a podobně. V Chrudimi mi třeba zakazovali přebalovat na přebalováku, musela jsem v postýlce, nesměla jsem kojit v posteli a tak... Toho jsem byla teď ušetřena :) A s porodní asistentkou jednoznačně lepší, nejlepší investice, jakou může ženská udělat :)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Ahoj Péťo, mohla bys mi prosím říct jméno Tvé porodní asistentky? A jak si jí našla? Koukala jsem na UNIPA ale tam jsem nikoho moc nenašla a pak jsem něco googlila ale taky žádná heureka nenastala. A říká Ti prosím Tě něco jméno Lenka Culková? Díky moc za odpověď bud zde nebo na FB https://www.facebook.com/atevi.downstairs Díky moc, Iveta z Heřmaňáku

      Vymazat
  2. Ahoj Péťo, mohla bys mi prosím říct jméno Tvé porodní asistentky? A jak si jí našla? Koukala jsem na UNIPA ale tam jsem nikoho moc nenašla a pak jsem něco googlila ale taky žádná heureka nenastala. A říká Ti prosím Tě něco jméno Lenka Culková? Díky moc za odpověď bud zde nebo na FB https://www.facebook.com/atevi.downstairs Díky moc, Iveta z Heřmaňáku

    OdpovědětVymazat

Budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor i připomínku :)