neděle 19. června 2016

Nestíhání aneb mateřský kolotoč...



Ostudně jsem zjistila, že jsem psala článek naposledy v květnu.
Pravda, nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem bloggerka (natož tak bloggerka na plný úvazek), ale tohle je i na mě docela dlouhý výpadek...

Když mi dřív někdo tvrdil, že život s dítětem hrozně rychle ubíhá, říkala jsem si, že je to jen takové klišé.
Ani jsem se nenadála a jsem v tom kolotoči taky. A i přes to, že jsem kolotoče nikdy neměla ráda, tento miluju :)) 
Je pravda, že čas letí šíleně rychle...

Ještě před chvílí byl Domek malá přísavka, která beze mě neusnula a tento pátek udělal další krok k "samostatnosti", o které mi mnozí tvrdili, že nikdy nepřijde. 

Poprvé usnul sám s tátou.

Pro mnohé to může být úplně obyčejná věc, pro nás je to postup někam dál. I přes to, že Domek nevydrží spát sám, pořád se hodně ze spaní budí, je to velký krok někam dál. 
A po pravdě, když mi přišel Sympaťák říct, že Domek spí, měla jsem smíšené pocity.
Měla jsem obrovskou radost, ale padl na mě i smutek. Smutek z toho, že mě už tolik nepotřebuje a navíc, že "bude hůř".

Jsem proto vděčná za každou chvíli, kdy je se mnou a kdy je rád, že mě má...
Jsem ráda, že jsem neposlechla okolí, neodstavila, nenechala vybrečet, nosila v šátku. Ještě na to budu ráda vzpomínat.

Ale to jsem se trochu dostala jinam, než jsem chtěla :)) 
To je tak se mnou vždycky. Mám toho v hlavě tolik, jen není času, kdy to dát na papír, tedy do počítače.

Čas tak letí, že jsem se přehoupla na začátek šestého měsíce a ani se nenadějeme a bude mezi námi další člen rodiny. I přes to, že první tři měsíce bývá většina maminek unavená, já jsem byla plná energie a až na to, že tělo dohánělo kilogramový deficit do původní váhy, hodně jsem sportovala.
Teď už na sport nějak nemám energii a ani čas.
Za odpolední Domkův spánek jsem víc než vděčná a vzhledem k tomu, že chodí spát mezi devátou a půl desátou, jsem po jeho usnutí ráda, že jsem ráda.

Pořád si říkám, že nic nedělám, tak proč jsem tak unavená... Ale je to tím, že mám "nicnedělání" nastavené trochu jinak. Přijde mi, že nic nedělám, protože nesportuju. Nesedím denodenně na kole, neobouvám běžecké boty na 12km okruh, nechodím plavat... 

Na druhou stranu každý týden sekám zahradu, v pátek jezdíme s Domkem na velký nákup na kole, občas peču chleba, koláče, chodíme na procházky, jezdíme pro čerstvý chleba a na zmrzlinu - taky na kole. No a když zrovna Domek nechce ještě domů, jedeme oklikou přes kopec... 
Sbíráme třešně, jitrocel na sirup na nachlazení. 


Do toho se snažím brát Domajzka na závody, protože ho (a to myslím upřímně) baví. Každý mu totiž pochlebuje, jaký je sporťák :))) Když si s ním na halfironmanu v Pardubicích na Hrádku plácnul vítěz závodu Karol Džalaj. protože nás viděl v průběhu běhu jak fandíme, málem jsem uronila slzu.


No jo, těhotenské hormony :))

Tento článek je vlastně takovou omluvou mým (asi třem) pravidelným čtenářům :))) Tak doufám, že mi odpustíte a já se pokusím polepšit se :)) 

(vždycky si říkám "proč nesledovat můj blog, když je to časově tak málo náročné" :)))





Mějte se krásně a snad brzo... mám toho tolik na jazyku a na srdci obzvlášť :))

4 komentáře:

  1. Peti, jsi skvela! Uplne Te chapu, cas leti snad kazdym dnem rychleji a rychleji... Moc Ti to slusi a to brisko.... juuuuvaaaaa ♡♡♡

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem si jistá, že čtenářů Tvého blogu, je víc jak 3, protože už jen já s Lenčou jsme 2 :-D super pozitivní článek! Domek je frajer, ale neboj, ještě nás ty prďolové chvíli budou potřebovat ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Čas letí a tím spíš se snažím si ty chvíle s dětmi užít co nejvíc. Díky za článek. Moc ti to sluší :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Čas letí a tím spíš se snažím si ty chvíle s dětmi užít co nejvíc. Díky za článek. Moc ti to sluší :-)

    OdpovědětVymazat

Budu moc ráda, když mi napíšete svůj názor i připomínku :)